Jak se říká, děti mezi 1 a 4 rokem jsou nejlepší. Už je s nimi legrace, ale ještě nejsou moc "velké". Je to pravda.

Moje neteř je toho příkladem. Pochopitelně, že jsem ji milovala i jako nemluvně. Ale teprve teď to s ní začíná být zábava.

Existuje několik her, které spolu můžeme hrát. Já se jich šťastně účastním, protože mi umožňují zapomínat na realitu všedního dne.

Mezi nejoblíbenější patří: Teto: Kuk! Cokoliv se dá použít jako překážka, za kterou se schovám, má obrovský úspěch. Je jedno, jestli je to pohovka v obýváku, dveře do kuchyně, nebo tátovy záda. Důležité je, čas od času vykouknout a udělat: Kuk.

Nejlepší je, když má daný objekt alespoň dvě místa, odkud se dá vykouknout. Pro naši Elišku je strašná zábava, když nedokáže předem odhadnout, za kterým místem se hlava tety objeví.
 Jistě mi dáte zapravdu, že schovávání se za různé předměty je velmi oblíbené. Není už důležité, co to je, a dokonce není důležité, jestli je za tím předmětem vidět. Mezi různé takové předměty patří i závěsy a záclony - a tam přece o nějakém schování nemůže být řeč.

V určité chvíli, když už to vypadá, že Kuk už vyčerpalo své možnosti, následuje druhá varianta: Baf ... polechtám Tě.

Obsahuje totiž další překvapení. Najednou už se teta neschovává, ale začne se tvářit, že bude lechtat. Je až podivuhodné jak je ochotná najednou začít utíkat. To, že když ji "konečně" chytím, už vlastně vůbec lechtivá není, není důležité. Prostě jen ta představa, že ho polechtáte, je dostatečně motivující k tomu, aby začala ječet, pištět a utíkat.

Tím se dostávám k druhé oblíbené "hře". Jistě ji znáte taky. Jmenuje se: "Že tě chytím, a znamená zpravidla spoustu jekotu a pískání. Hurá teta je ochotná se se mnou honit po bytě. Je potřeba toho využít.

 Tohle je nejlepší, když rodiče sedí v obýváku, nemohou se do toho totiž moc plést, a my se jim taky nepleteme pod nohy.

Teď to vypadá, že moje neteřinka je na to, že je holka pěkný raubíř. Není to
pravda. (I kdyby byla raubíř, tak by měla po kom, znám svého bratra).

Jedna z těch klidnějších her se jmenuje: Pojď - já Ti něco ukážu. Hraje se to tak, že Eliška přijde za mnou, chytí mě za ruku a významně se na mě podívá. Takže já se zvedám (ze země, křesla) a následuji naši malou princeznu k objektu jejího zájmu.

I tato hra má svoji druhou část: Pojď - já Ti něco ukážu a Ty mi řekneš co to je, nebo mi to přečteš.

K tomuto účelu jsou nejlepší knížky. Ty dětské, obrázkové. Však se taky k tomuto účelu speciálně tisknou. Naše nejoblíbenější je od pana Lady s krátkými říkankami. Eliška ukáže na stránku a já poslušně přečtu básničku.

 I když tato hra se pomalu začíná měnit. Přehazují se role a začínáme ji hrát
naopak:Ty něco řekneš, a já Ti ukážu, na kterém obrázku to je.

Myslím, že Vás naše hry nepřekvapily. Patří mezi ty, které jsou mezi malými dětmi nejoblíbenější.
A čím to je? V Každá z nich totiž umožňuje zkoumat svět, pozorovat, jak se chová, učit se co co znamená a jak to vypadá. A nebo se aspoň proběhnout. Důležité je, když se u toho všichni smějí, a je legrace.